Její obrazy jsou snové, tajemné a občas temné – přesně jako její vnitřní svět. Talentovaná umělkyně Klára Sedlo nás nechala nahlédnout do své dílny i do své mysli. Přečtěte si rozhovor o tom, jak se rodí umělecké vize, proč je důležité jít si za svým

Kdy jste si poprvé uvědomila, že malování bude ve vašem životě víc než jen koníček? 

Myslím, že to skutečné uvědomění přišlo někdy v pubertě, když už člověk začal vážněji přemýšlet, co bude v životě dělat. Vždycky jsem tušila, že to musí být něco kreativního, ale tehdy mi došlo, že to bude malba. Maluju vlastně od dětství, vždycky to byla moje nejoblíbenější činnost, bez které jsem nemohla být.  Malování je pro mě jako dýchání. Došlo mi, že pokud chci dýchat, nemůžu dělat nic jiného.  

Podporovalo vás okolí v tom, že se vydáte uměleckou cestou? 
Ano i ne. Měla jsem kolem sebe podporu, ale také hlasy, které říkaly, že to je nesmysl, že se tím nikdy neuživím. Já jsem ale dost tvrdohlavá.  

Jaká jste byla jako dítě – už tehdy jste měla tak silnou představivost? 
Ano, vždycky, ale to má asi většina děti. Ale vím, že to moje rodiče a prarodiče dost fascinovalo, jedna z nejčastějších vět, kterou mi říkával děda byla “Kam ty na to chodíš..”, To bylo když jsem mu vyprávěla svoje fantastické pohádkové příběhy, nebo popisovala obrázky, co jsem nakreslila. 

Jak vypadá váš běžný den – máte nějaký svůj kreativní režim? 
Teď už ano, ale trvalo mi dlouho si nějaký režim stanovit. Můj obvyklý den vypadá tak, že dopoledne věnuji administrativě – odepisuji na emaily, řeším výstavy a podobně. Odpoledne a večer pak maluji, často do noci. Někde mezi tím se snažím stihnout snídani, oběd a večeři.

Co děláte, když inspirace nepřichází? 
To se mi zatím naštěstí nestalo. Jsem synestetik s hyperfantazií. Moje hlava neustále generuje vize, které vidím v hlavě… Každé slovo, které čtu nebo slyším, každý zvuk, to všechno má vizuální podobu. Věty jsou v mojí hlavě jako film s barevnými titulky. Někteří lidé mi říkají, že si někdy jen tak sednou a “vypnou”. To absolutně nechápu. Já si sednu a moje hlava začne generovat náhodnou vizuální sekvenci, popřípadě příběh. 

Ale je to skvělé. Za posledních cca deset let jsem se naučila tuhle schopnost docela ovládat. Vize chodí nonstop, ale můžu si dokonce říct, co bych chtěla vidět. Například “chci nápady na obrazy s tímhle námětem, s tímhle pocitem, a dnes se mi chce malovat hodně modrou barvou…”. Dám tomu tak minutu a začnou mi chodit vize. Nejdřív jednotky, pak desítky. Můžu chtít další a další. Můžu je pozměnit, otočit, přebarvit.  

Můžu do nich vložit jiný pocit. 

Můžu si představit cokoliv.  

A pak výslednou vizi namaluji. Takhle vlastně vzniká naprostá většina mých obrazů – jsou to vize, které vidím jasně v hlavě, a pak je maluji na plátno.  

Někdy se mě lidé ptají, jestli nepoužívám AI. Směju se a říkám, že ne, že moje hlava to dělá líp, rychleji a vytváří mnohem bizarnější vize.  

Dokonce jsme spolu s děkanem FEI VŠB-TUO Radkem Martinkem rozjeli projekt Umělec vs AI. V rámci tohoto experimentu dáváme AI moje obrazy, a ta se je snaží popsat a napodobit. Já i pan děkan pak každý ze svého pohledu zpětně reflektujeme, co AI zvládla napodobit a popsat a co ne. Zkrátka srovnáváme umělou inteligenci a mojí hyperfantazii.   

Výsledky experimentu pravidelně vystavujeme – loni například v prostorách ČVUT CIIRC, letos chystáme zahraniční prezentaci.  

Máte doma místo, kde se cítíte nejvíc „ve svém“? 
Asi všude. Vnímám celý byt jako svůj prostor, ve kterém mám fragmenty sebe sama – oblíbené obrazy, knihy… 

Vaše obrazy jsou často temné a snové – odráží se v nich vaše osobní prožívání? 
Určitě. Myslím, že teď jsou méně temné, než dřív. Ale tu temnotu jsem nikdy nevnímala negativně – tma je pro mě symbolem hloubky, ne obav.  

Na co se můžeme v blízké době od vás těšit? 
Nejblížší akce bude 26. května 2026 a bude výjimečná. Bude to totiž jednodenní pop-up výstava. Tenhle formát u nás ještě není moc běžný, ale za mě je to nový způsob, jak prezentovat tvorbu. Akce se bude konat v budově Fleksi (budova B) na Brumlovce, od 15 do 21 hodin ve spolupráci se SoucasnaGrafika.cz a IM Gallery.  

A o čem výstava bude?
Během jednoho dne představím svou nejnovější sérii obrazů, s motivem plyšových medvědů. To je asi můj nejznámější námět, ale paradoxně jsem téhle tématice nikdy nevěnovala samostatnou výstavu.  

No a nyní jsem medvědí motiv posunula do nové výtvarné polohy, tak byl čas uspořádat jednodenní čistě medvědí akci.  

Vystavujete i v zahraničí – jak se liší reakce lidí? 
Ano, v zimě jsem vystavovala v Miláně, a momentálně v Dánsku. Minulý rok to byl Brusel, Řím, Lipsko.. Nejčastěji vystavuji kromě Česka právě v Itálii a Německu. Řekla bych, že reakce lidí nejsou zase tak odlišné, myslím, že moje obrazy přitahují podobně laděné lidi napříč národnostmi. V mých obrazech se jim líbí snovost, tajemno… 

Co mě ale baví je kontrast toho, jak výstavy fungují. Na jedné výstavě v Německu jsem například předem dostala podrobný rozpis absolutně všeho, včetně tloušťky panelů (na milimetry, nekecám). A vernisáže tam obvykle začínají na minutu přesně. To byl pro mě poprvé docela šok. V Itálii vernisáž začne klidně s hodinovým zpožděním.  

Jelikož mám povahou blíže k Itálii, musím se v Německu, ale i v tom Dánsku, trochu hlídat. Tím myslím, aby všechna díla byla naprosto správně popsaná v seznamu, obrazy správně změřené, abych přišla včas.. V Itálii si dovolím být mnohem větší chaotik, protože to tam nikdo neřeší. Seznam upravujeme za pochodu, a kdybych přišla na čas, nejspíš tam budu první. 

Máte pocit, že ženy musí v umění víc bojovat o pozornost? 
Myslím, že to tak pořád někde trochu je, ale že se to dost mění k lepšímu. Mimochodem, když jsem studovala na AVU bylo nás, jestli se nepletu, mezi studentstvem více žen. Takže se to třeba obrátí i tímto poměrem. 

Jaká je Klára Sedlo, když odloží štětec? 
Pořád stejná. Můj život i já jsem jako moje obrazy – chaotické, bizarní, vtipné, energické. 

zena-in.cz